Přilnout ke kmeni

Dne 28. října 2025 si připomínáme šedesát let od vydání koncilní deklarace Nostra aetate (Naše doba), která zásadně proměnila vztah katolické církve k židovství a otevřela dveře i k dialogu s dalšími náboženstvími – buddhismem, hinduismem a islámem. Naprostý přelom však deklarace představuje ve vztahu k judaismu. Jemu je také věnována největší pozornost; pro vztah k judaismu byla také prioritně vydána – s cílem napravit dlouhé období neporozumění mezi katolickou církví a židovským národem.

Datum souvisí s harmonogramem čtvrtého zasedání Druhého vatikánského koncilu, avšak v liturgickém kontextu nese symbolickou hloubku, vždyť 28. října slaví katolická církev svátek sv. Šimona a Judy. Jména obou apoštolů odkazují k židovským kořenům víry. Šim’on (hebr. šāma‘ = „slyšet, naslouchat“) připomíná Izrael jako lid naslouchající Božímu slovu (Šema Jisra’el – Dt 6,4), zatímco Juda (hebr. Jehúdá = „chvála“) nese jméno kmene, z něhož pochází Mesiáš (Gn 49,10; Mt 1,1–3). V tomto spojení lze snad vidět symbolický odraz jednoty mezi nasloucháním Božímu hlasu a mesiášskou nadějí, která spojuje církev s jejím židovským kořenem. Tak se i v datu vydání deklarace může zrcadlit tajemné spojení mezi církví a židovským lidem.

Od této deklarace se katolická církev ve svém vlastním sebechápání nevidí jako zcela nový strom, který by vyrostl z prázdna, ale jako naroubovanou větev na starobylém kmeni Izraele. Apoštol Pavel ve svém Listu Římanům (Řím 11,16–24) používá obraz olivovníku, jehož kořen je svatý a nese nové větve – nás, křesťany. Tento obraz vyjadřuje základní skutečnost: bez židovského kmene by křesťanství nemělo mízu, z níž může růst a žít.

Judaismus není pro křesťanství cizí či překonanou fází dějin, nýbrž živým kořenem, z něhož pramení víra v jediného Boha, úcta k Písmu, modlitba žalmu i pojem smlouvy. Ježíš byl Žid – žil a modlil se jako Žid, znal Zákon i proroky a interpretoval je z nitra židovské tradice. I jeho matka, Panna Maria, byla židovská dívka z Nazareta, která žila vírou svých otců. Podle mého názoru se v jejím „ano“ Bohu setkávají dějiny Izraele s novostí evangelia – Starý zákon se neuzavírá, ale v ní přechází v naplnění.

Deklarace Nostra aetate připomněla, že Boží smlouva s Izraelem nebyla nikdy zrušena ani nahrazena a že Židé zůstávají „milí Bohu pro své otce“ (Řím 11,28–29).

Na linii deklarace Nostra aetate navázal zvláště papež Benedikt XVI. – snad největší a nejhlubší teolog 20. a 21. století – který opakovaně zdůrazňoval, že „víra křesťanů je zakořeněna ve víře Abraháma“ a že „křesťanství není náboženstvím, které by se odřízlo od svých kořenů, ale stromem, který z nich stále čerpá život“ (Ježíš Nazaretský I, 2007). Jeho teologie kontinua mezi Starým a Novým zákonem ukazuje, že dějiny spásy nejsou přerušeny, nýbrž mají v Kristu vnitřní jednotu.

„Přilnout ke kmeni“ tedy neznamená návrat k Mojžíšovu zákonu v rituálním smyslu, ale duchovní návrat k pramenům – k biblickému pojetí Boha, který uzavírá smlouvu, vede svůj lid dějinami a zůstává věrný i tehdy, když lid selhává. Znamená to obnovit citlivost pro Boží věrnost a pro dějinný rozměr spásy, který se ztrácí, když se víra redukuje na abstraktní systém nebo instituci.

Pokud církev zapomene na své kořeny, může skutečně „uschnout“. Ztratí-li kontakt s živou pamětí Izraele – s jeho modlitbou, bolestí i nadějí –, může se proměnit v pouhou morální strukturu bez vnitřního žáru. Naopak tam, kde se učí naslouchat hebrejskému Písmu, objevuje znovu Boha, který mluví v dějinách, nikoli jen v dogmatech.

Naše katolická církev dnes stojí před úkolem žít z mízy svých kořenů, nikoli jen z tradice svých větví. To vyžaduje pokoru – vědomí, že my, Boží lid, nejsme vlastnictvím žádné instituce a že Bůh zůstává věrný svým zaslíbením Izraeli. Tak může být církev skutečně olivovníkem, který nese ovoce víry, naděje a lásky – protože její kořen je živý.

Eva Klusáčková