Návrat k Boží tváři

Jsme voláni začít znovu. Vrátit se k Bohu, k lidem i k sobě samým. Tam, kde se člověk noří do hlubin, sklání se Bůh nejníž.

„Drahý Bože, nauč mě začínat znovu, obnovovat sebe sama spolu s veškerým stvořením, tak jako ty každý den obnovuješ celý svět. Ukaž mi, prosím, jak se mohu osvobodit od omezujících návyků, oslabující nejistoty, okovů bezdůvodných obav.“ (Vlídná zbraň, 2000)

Advent je čas touhy. A tato touha nevzniká v naší době. Je stará jako Izrael, jako jeho proroctví, jako chvění srdce, které po tisíciletí očekává Mesiáše. Jde o touhu zakořeněnou v hebrejských Písmech, ve víře otců a matek Izraele, v naději, která nesla celý národ dějinami. Židovský lid tuto naději - že Hospodin pošle zachránce, obnoví spravedlnost a zjeví svou vládu - věrně uchovává. A hlas proroků je živý dodnes.

Dědicem prorocké touhy Izraele je židovský muž - Jan Křtitel, pokrevní příbuzný Ježíše skrze židovské matky Marii a Alžbětu. Jan, syn kněze Zachariáše, vyrůstal v prostředí jeruzalémského Chrámu na Chrámové hoře, v samém nitru židovské víry.

Jan, jehož hebrejské jméno Jochanán znamená „Bůh je milostivý“ - jméno, které samo nese Boží příslib. Jan, asketicky žijící v poušti, jak to činili staroizraelští proroci před ním. Jan, prorocký hlas volající horce a vášnivě: „Připravte cestu Hospodinu, vyrovnejte stezku pro našeho Boha.“ (Iz 40,3)

Je hlasem mezi dvěma smlouvami; v něm se setkává původní židovská naděje s novým světlem, které právě přichází na svět.

Jeho výzva k pokání vychází z hlubokého židovského pojetí návratu (hebrejsky tešuvá) - uvědomění si hříchu, lítosti, zanechání špatné cesty, vyznání, rozhodnutí pro změnu a její prověření, kdy se člověk ocitne v podobné situaci znovu a jedná správně. Tak se uzavírá kruh návratu a člověk se stává celistvým. Není to jednorázový akt, ale celoživotní proces obnovování vztahu s Bohem, s lidmi, se sebou samým - obnova krásy duše.

Člověk se vrací k Bohu a Bůh se vrací k člověku. Jde o vztah oboustranného návratu - ne o trest, ale o obnovení lásky. Janova slova o pokání nejsou výzvou ke strachu či vině, ale k naději, touze, novému životu. V židovském pojetí není pokání trestem ani pouhým sebeobviňováním, ale návratem domů - k Boží tváři, k Hospodinu, od něhož se člověk vzdálil. Z tohoto kořene vyrůstá novozákonní pojetí obrácení (řecky metanoia).

Když Jan Křtitel stojí u Jordánu a volá stejné „Vrať se!“, jaké znělo z úst proroků (Oz 14,2), není to jen slovo - i místo samo mluví. Jordán je řekou hranice, přechodu a zaslíbení. Nese v sobě vzpomínku začátku, kdy se nad vodami vznášel Duch Boží. Stává se znamením očisty a zrození. Proto se voda shromažďuje do živého pramene - hebrejsky mikve. Člověk se do ní ponoří - hebrejsky tevila - aby odložil minulost a vstoupil do nového začátku.

Nejde jen o prosté omytí těla, ale o ponoření duše do světla - návrat k Boží přítomnosti. Kdo se ponoří, nevystupuje ze stejné vody, do jaké vešel. Vynořuje se proměněný - čistší, znovuzrozený. Tak tomu Židé rozumějí dodnes.

Jan Křtitel stojí u Jordánu jako svědek této pradávné symboliky vody. Jeho křest Ježíše není novým náboženským rituálem, ale dotykem vody, která pamatuje exodus a zaslíbení, vody, která zná Boží dotek.

Ježíš vstupuje do téže vody, v níž lidé vyznávali své hříchy a touhu po návratu. On, nade všechny čistý a přece vrcholně soucitný s lidstvem.

Janovo ponoření znamenalo návrat člověka k Bohu. V Ježíši se směr obrací: Bůh v Ježíši se noří do vody člověka. Sestupuje do naší hříšné hloubky, aby i tam zazářilo světlo Jeho přítomnosti.

A když Ježíš vystupuje z vody, roztrhne se nebe a zazní hlas, který kdysi mluvil k Abrahámovi, Mojžíšovi i prorokům: „Toto je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení.“ (Mt 3,17)

Voda se tak stává svědkem proměny. To, co bylo kdysi znamením očištění, se nyní mění v místo zjevení Boží lásky. Kdo se ponoří, není jen očištěn, ale je přijat do života Božího Syna, Ježíše Krista. Jak píše žalmista: „U Tebe je pramen života. Každá voda, do níž se ponoříme v pokání i naději, nás vede zpět k Tobě, Bože živý.“ (Žalm 36,10)

Návrat k Bohu, k lidem i k sobě samému je vždy možný. Nikdy není pozdě. V tom spočívá nejhlubší adventní poselství: že světlo se zjevuje nejen spravedlivým, ale právě těm, kdo hledají cestu zpět. Že Bůh je blízko a přichází ne proto, aby soudil, ale aby otevřel bránu návratu.

Eva Klusáčková