Paměť betlémských dětí

Betlém – hebrejsky Bejt Lechem, „Dům chleba“ – patří v křesťanské paměti k nejvýznamnějším místům biblických dějin. Právě zde se podle evangelního svědectví narodil Ježíš Kristus. Tato skutečnost má hluboký duchovní význam, ale nese s sebou i odpovědnost: mluvit o daném místě, o jeho paměti a symbolice pravdivě, s respektem k dějinám a bez ideologických zkratek.

Víme, že Ježíš Kristus nepřišel na svět do prázdna ani do anonymního prostředí. Narodil se jako Žid, do židovské rodiny, uprostřed židovského národa. Maria, Josef, apoštolové i první učedníci a učednice byli Židé. Nejde o okrajovou historickou poznámku, ale o samotný základ křesťanské víry. Křesťanství se nezrodilo proti judaismu, ale z něj. 

Evangelium podle Matouše připomíná také postavu krále Heroda Velikého, který vládl Židům, byl idumejského původu a dosadili ho Římané. Z patologického strachu o vlastní postavení podle evangelního vyprávění nařídil zabít betlémské malé chlapce – tedy malinké židovské děti ve věku do dvou let. Písmo tento čin jednoznačně označuje za zločin tyrana. Zároveň tím varuje před mechanismem moci, který se v dějinách opakuje: před strachem, propagandou, hledáním viníka a ochotou obětovat nevinné.

Před zhruba dvanácti lety jsme s manželem a několika dalšími lidmi strávili více než týden v Betlémě. Byli jsme ubytováni u křesťanských palestinských Arabů a setkali jsme se s osobní vlídností i pohostinností. V jejich penzionu visely obrazy Ježíše, Marie i další křesťanské symboly. Z lidského hlediska jsme nezažili nepřátelství ani odmítnutí.

Zároveň jsme si však všimli, že mluvit o Ježíšově židovství a o židovských kořenech křesťanské víry nebylo v tomto prostředí přijímáno s pochopením. Nešlo o otevřený konflikt, spíše o ticho, rozpačitost či změnu tématu. Tyto osobní zkušenosti samy o sobě nemohou a nesmějí vést k zobecňujícím soudům o celých komunitách. Mohou však otevřít legitimní otázky: jak je v současném betlémském křesťanském prostředí připomínáno Ježíšovo židovství a židovský kontext evangelia – a zda nehrozí, že tento rozměr víry zůstává v pozadí nebo beze slov.

Betlém ležel v Ježíšově době v Judsku, v Judeji. Dnes se nachází na území spravovaném Palestinskou samosprávou na Západním břehu Jordánu a obývají jej převážně palestinští Arabové, mezi nimi i křesťanská arabská menšina. Situace je dnes zjednodušeně řečeno, následující: Židé do Betléma od roku 1995 nesmějí, formálně se tento zákaz vztahuje na izraelské občanství, v reálném životě je však rozhodující židovská identita – viditelně židovský člověk by se v Betlémě ocitl v reálném nebezpečí bez ohledu na to, jaký má pas. Arabové s izraelským občanstvím se po Izraeli pohybují bez omezení a palestinští Arabové mohou do Izraele vstoupit s povolením. 

Tyto politické a bezpečnostní skutečnosti se dlouhodobě promítají i do kulturní a náboženské paměti místa. Židovská nepřítomnost – náboženská, kulturní i osobní – není bez významu a může s sebou nést riziko zploštěného nebo selektivního výkladu dějin.

Lidé žijící pod Palestinskou samosprávou na Západním břehu často nesou těžké břemeno dlouhodobého konfliktu, chudoby a omezení. Jako katoličky a katolíci nemůžeme mlčet o jejich strádání. Soucit patří k jádru naší víry. Zároveň však máme povinnost snažit se vidět skutečnost v celé její složitosti. Mluvit poctivě o strádání Palestinců znamená také nezamlčovat postoje a narativy, které mohou v některých případech toto utrpení dlouhodobě udržovat, prohlubovat nebo zneužívat – například tam, kde se náboženský jazyk mísí s politickou rétorikou kolektivní viny a zamlčování historie.

Právě zde se otevírá citlivá, ale nezbytná otázka antisemitismu. Katolická církev po Druhém vatikánském koncilu opakovaně zdůrazňuje, že antisemitismus je nepřijatelný nejen jako společenská nespravedlnost, ale jako popření samotných kořenů křesťanské víry v Boha Izraele. V reflexích křesťansko-židovského dialogu i ve zkušenostech církve z různých částí Blízkého východu se objevuje varování před stereotypy, kolektivní vinou a teologicky deformovaným obrazem Židů. Tyto jevy nelze paušálně připisovat všem Palestincům ani palestinským křesťanům, ale ani je vysvětlovat výhradně politickým konfliktem.

Jde o upozornění na skutečnost, že tam, kde jsou židovské kořeny křesťanství systematicky vytěsňovány a kde se o Židech mluví převážně jako o kolektivním nepříteli, vzniká klima, které výrazně překrucuje pravdu a oslabuje schopnost smíření.

Betlém – Dům chleba – tak není jen romantickým vánočním obrazem. Stává se místem, kde se zkouší naše věrnost evangeliu: zda dokážeme spojit soucit s odvahou hledat pravdu i tehdy, když je nepohodlná.

Paměť betlémských dětí – malých židovských dětí, které jsou připomínány jako první mučedníci pro Krista – nás jako křesťany a křesťanky zve a zároveň zavazuje.

Eva Klusáčková