Šťastný člověk je svobodný člověk

Začátkem tohoto týdne jsme slavili šestatřicáté výročí Sametové revoluce. Respektive jejího začátku. Slováci jí říkají revoluce Něžná. Ale nechci se nad ní pouze planě rozplývat, jakkoliv to pro mě byl zásadní iniciační zážitek. 

17. listopad 1989 připadl na pátek, po němž nastalo víkendové ticho. Alespoň pro nás dosud nezainteresované v Brně. Až následující týden byl rozhodující, kdy se postupně rozšířily demonstrace do celého Československa. 

21. listopadu bylo úterý. Živě si vzpomínám, jako tehdejší studentský mladíček, jak právě toto úterý se na přeplněném brněnském náměstí Svobody ještě mluvilo jen do megafonu. Radnice.. pardon Městský národní výbor nechal vypnout pouliční světla a pustil do světelných novin, které tam tehdy na střeše dvou domů při ústí do ulice České ještě byly, výzvy v tom smyslu, abychom se rozešli a nenechali se svádět nekalými živly. Přišlo mi to vlastně docela trapné, spíš než hrozivé. 

Další den už bylo náměstí rozsvícené a kvalitně ozvučené. A bylo po všem. Tedy aspoň tak jsem to tehdy viděl. Přes den jsem chodil, samozřejmě zdaleka ne sám, rozlepovat plakáty a sbírat podpisy pod požadavky, jimž jsem tehdy jako patnáctiletý student druhého ročníku gymnázia rozuměl sotva napůl. Zrušení ústavou zaručené vedoucí úlohy komunistické strany. Svoboda projevu a tisku. Občanské svobody podnikání, shromažďování, spolčování, pohybu, svědomí. Nestrannost soudů a právní stát. Právo na zdravé životní prostředí. Rovné šance pro všechny při volbě povolání a naplnění životní dráhy. Atakdál.

Byl jsem vděčný za to, že nás vedli ti, kteří tomu rozuměli přece jen víc než já. Věřil jsem jejich morální výši. Že možná mohou chybovat, ale jde jim o věci veřejné a nejen o věci své. Což bylo po dosavadním sebestředném normalizačním hnití jak živá voda pro mladého člověka, který najednou viděl, že život nemusí být jen průměrný, ale že lze doufat v život opravdu šťastný. Myslím, že to bylo také první mé setkání se světem Božím, který nemá hranice. Nebylo to ještě vědomé, to až po dalším asi půldruhém roce.  

Dodnes jsem přesvědčen o tehdejších vysoce morálních motivech. A po zkušenostech získaných v dalších desetiletích taky o tom, že je to právě morální upatlanost, která stojí za našimi docela paradoxními sklony se své svobody opět vzdávat a své životy normalizovat.

Nedávno mě slovenský novinářský kolega Robert Kotian upozornil na text amerického politologa Larryho Diamonda inspirovaný právě těmi požadavky z listopadu 89, jen opačným směrem. Nazval jej Dvanáct kroků od demokracie k autokracii. 

Krok první: Démonizovat a delegitimizovat politickou opozici.

Krok druhý: Podkopat nezávislost soudů.

Třetí: Podkopat nezávislost médií.

Čtvrtý: Získat kontrolu nad veřejnoprávním vysíláním.

Pátý: Omezit svobodu internetu.

Šestý: Podmanit si občanskou společnost: mimovládní organizace, univerzity, think-tanky.

Sedmý: Zastrašit podnikatelskou komunitu, aby se podřídila.

Osmý: Odměnit skupinu loajálních kamarádských kapitalistů.

Devátý: Rozšířit politickou kontrolu nad státní byrokracií a bezpečností.

Desátý: Zmanipulovat volební pravidla.

Krok jedenáctý: Získat kontrolu nad volební administrativou.

Krok dvanáctý: Opakovat první až jedenáctý krok ještě rázněji.

Nechci nikomu podsouvat myšlenku, že se tak již děje. Možná taky proto, že pokusy o to se dějí vlastně neustále, že to jaksi patří k lidskému rodu. A možná taky k našemu kverulantství. Jen bych chtěl varovat před relativizací poznané pravdy. A taky před autocenzurou motivovanou egoistickými pohnutkami, abychom neměli potíže nebo abychom si žili v jakéms takéms klidu, ať si vládne, kdo chce. A chtěl bych zejména varovat před beznadějí, která v posledku zabíjí život, a to z vlastní vůle toho, kdo jí nechá ve svém životě prostor.

Poznal jsem, že člověk šťastným být může. A ne dílem jakési souhry náhod. Ale tehdy, když ve šťastný život věří, když se pro něj rozhoduje každým ránem i večerem. A když se nenechá ovládat strachem, ať už z čehokoliv či o cokoliv. Tedy šťastným člověk být může, když je svobodný, v podstatně hlubším smyslu, než který představuje svoboda politická.

Jan Hanák

/foto zdroj: Masarykova univerzita - Brněnský Listopad/